Pohořím boha Peruna – putování za sebepoznáním bulharským národním parkem Pirin – 1. část

Pohořím boha Peruna – putování za sebepoznáním bulharským národním parkem Pirin – 1. část

Tanečnice pod Vichrenem

„Iva jede do hor s batohem na zádech a pod stan!?“ divil se můj brácha, když slyšel o dobrodružné cestě do bulharských hor, kterou jsem si naplánovala na letošní léto. Nemohu se mu divit. Co si pamatuji, vždycky jsem prohlašovala, že pod stan rozhodně nikdy jezdit nebudu a na letní tábory jsem si s sebou brávala peřinu místo spacáku. Člověk míní, Pán Bůh mění. Od těch dob jsem se hodně změnila a když jsem na jaře objevila pozvánku na Podivuhodnou cestu k sobě pohořím Pirin, srdce zaplesalo a já věděla, že pojedu. S velkou radostí jsem se pustila do příprav, neměla jsem totiž žádné vybavení ani oblečení do hor. Koupila jsem si trekové boty, sportovní rychleschnoucí ručník, nový lehoučký spacák a u vytržení jsem byla z kouzelné samonafukovací karimatky. V pondělí 1. srpna se započalo putování deseti žen a dvou jedenáctiletých chlapců. Cesta do horského ráje vystřídala rozličné dopravní prostředky. Autem do Pardubic, vlakem do Brna, autobusem do Vídně, letadlem do Sofie, taxíkem do hostelu v centru města, druhý den autobusem do Banska a minibusem do výchozího bodu putování, do kempu Banderica.

Čekáme na odvoz do hor       Motýlí fontána v Bansku       Krásný kostel v Bansku

Den po novoluní jsme se probudili do azurově jasného, chladného horského rána. Naplánován byl úvodní výstup na Vichren, nejvyšší horu pohoří Pirin, zatím jen nalehko s malým batůžkem. Cesta neúprosně šplhala vzhůru rozkvetlou krajinou. Měli jsme před sebou téměř 1000m převýšení a ke skalnatému vrcholu pomáhaly i řetězy. Euforie na vrcholu byla veliká. Celé pohoří Pirin jsem měla jako na dlani, v údolích se zrcadlila tmavomodrá jezera a mě ještě nedocházelo, že přes ty kopce půjdu další den s velkým batohem na zádech. Strmý, kamenitý sestup zpět nám zpestřily horské kozy, které kus cesty běžely jen malý kousek před námi a sladkou odměnou nakonec byla tradiční bulharská čočková polévka a palačinka.

První ráno v kempu Banderica  Rozkvetlé louky cetou na Vichren Před výstupem na horu Vichren a v krásném kempu Banderica Šplháme na vrcholek hory VichrenEuforie na vrcholu - Vichren 2914m    Pohoří Pirin jako na dlani    Strmý sestup a horské kozy

Další den ráno jsem měla stehna jako z kamene. Bylo na čase sbalit stan i všechny věci a vyrazit na přechod k horské chatě Demjanica. Nohy se po včerejším výšlapu a pod tíhou batohu jen těžce rozhýbávaly. Naše skupinka se trochu rozdělila a já se vpředu vydala na cestu s Evou a Katkou. Před obědem nás cesta dovedla malebným údolím, mírně do kopce až k Žabímu jezeru, jež střežily vrcholky hor. Čekal nás první výstup do sedla se zátěží. Brzy mi docházel dech, těžkly nohy a potřebovala jsem krátké přestávky na vydýchání. Do hlavy se mi vkrádala myšlenka, do čeho se to tu vlastně pouštím a jestli mám tuhle námahu vůbec zapotřebí. Tenhle první, traverzový krpál mi však odhalil báječnou parťačku Katku. Po několika krocích jsme na sebe čekaly, společně popadaly dech, mlčky se kochaly úchvatnými výhledy a radovaly se na vrcholcích. Ve dvou se to prostě lépe táhne a od té chvíle jsme s Katkou zdolávaly nové výstupy a později i sestupy. Večer jsme se na chatě rozmazlily teplou sprchou i teplou večeří.

        Výstup k Žabímu jezeru už s batohem na zádech        Já a parťačka Katka po výstupu do sedla        Malebné skalky                 Dechberoucí pohled na pokojnou kajinu        Sladká horská voda na zahnání žízně        Okouzlující jezera

Pátý den putování směřoval k vrcholu naší duchovní cesty, k magickému jezeru Tevnoto ezro položeném 2500m nad mořem. Znovu nás okouzlovala krajina v údolí, cinkání kravských zvonků a šumění řeky. Oběd jsme si dopřály i s osvěžující koupelí u jednoho z mnoha jezer. V brzkých odpoledních hodinách se nám otevřel pohled na prazvláštní planinu obklopenou horami, které dominovalo veliké jezero s malou chatou s červenou plechovou střechou. Byly jsme v cíli na Tevnoto ezro.

                Po strmén výstupu byl výhled nádhernou odměnou   Koupání v jezeře   Horské jaro

Další sedlo zdoláno    Tevnoto ezro    Vrchol naší cesty - Tevnoto ezro 2500m

V horách jsem překvapovala sama sebe. Na cestu jsem si sbalila i maličkou lahvičku s esencí jasmínu z ašrámu Šrí Svamiho Vishwanandy, kterou jsem si potírala zápěstí a kdykoliv mi hlava začínala říkat, že už jsem unavená, byl Mistr jen jedno přivonění daleko a s mantrou na rtech, krok za krokem jsem pokračovala dál. To ráno, při východu slunce nad jezerem Tevnoto, kdy jsem se kochala pohledem na Pirin a v dálce zahlédla i horu Vichren, můj rozum vůbec nebyl schopný pochopit, jak jsem takovou dálku, tolik údolí a vrcholků mohla přejít pěšky a navíc s batohem. Pod fyzickým vyčerpáním jsem objevila mocnou sílu ducha, zásobárnu dosud netušených možností.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *